S čarodějnou chátrou Witchery jsem se poprvé střetl na pražském koncertě Moonspell a Kreator, kde konala funkci předskokanů. Dojem nebyl zrovna nejpřesvědčivější – podivný zvuk, hudba založená na tehdy explodujícím páření blacku, trashe a heavy metalu... Nic pro co bych trpěl v bezesných nocích. Jenže Witchery na svých černých praktikách zjevně pilně pracovali a tak se na novém album Symphony For The Devil vůbec nepředstavují jako lomozící orchestr metalových šumařů, nýbrž jako skvěle fungující mechanismus, který dovedl zetlelá klišé a profláknuté hudební postupy přetavit do hutné a interesantní hmoty. Na první poslech je jasné, že se srážíme s muzikanty velkých kvalit. Tahounem rytmické sekce je basmajstr Sharlee D´Angelo, který si pravidelně přihřívá polívčičku u legendárních Mercyful Fate. Však je také Milosrdný osud z hudby Witchery cítit... Čtyřstrunné řádění je téměř neustále přítomné – výtečny zvuk dělá z Shirleeho basy dynamický a živoucí instrument; samé krkolomné brblání, prstolomné vyhrávečky, no to se to pak šlape, když máte za zády takového lumena! A když je tento lumen navíc posílen o excelentního bicmena, který disponuje jak nebývalou precizitou, tak totální pestrostí (a nekonečnou láskou ke zvuku kovů...), má kapela zaděláno na zatraceně zabijácký drive...
Witchery mají nejen zaděláno. Pokud při práci rytmiky člověk uznale kroutí, neustane ani při analýze kytarové dvojky Jensen / Bille. Jestiť to duo ze staré školy, žádný modní bipólismus kanálně podlazené valašky vs. trilkující sólovky neexistuje. Riffař Jensen je totiž zároveň autorem celého materiálu a jeho hra není postavená na jednoduchosti a hlukovém faktoru (mimochodem, je to TEN Jensen z The Haunted!!!). Naopak, sází tam jeden lauf za druhým, střídá nazvučení svého instrumentu a neustále vymýšlí, jak skladby ještě více nakopnout. Pozorně vyslechněte staromilnou řežbu Storm – ani památky po tak módních demonstracích možností bordelu, i při tom kvaltu neustále zbývá čas na různé vychytávečky typu starotrashová mezihra s kopákovým doublem a náhlými riffovými zážehy. Staré časy Metallicy jako ze žurnálu! Jenže naproti přímočarosti a tahu pra – metalových řepařů sází Witchery především na propracovanost. Asi vůbec nejblíže mají díky členité robotě veškerých intrumentů k již naťuknutým Mercyful Fate. Ten důraz na co nejpreciznější a nejrozmanitější kytarové i basové linky ponejvíce perlí ve dvojici instrumentálek – Bone Mill je rozparáděná jako berserk a sází jeden řízný lauf za druhým, zatímco Hearse Of Pharaos s hostujícím Hankem Shemanem (nemluvil tu někdo o Mercyful Fate?) prezentuje téměř neustávající vodopád sól a kytarových vyhrávek. Brilantní.
Nezkrotné řádění prostupuje celou Symfonií pro ďábla, navíc posíleno o různorodé žánrové úlitby. Excelentí šlapačka Unholy Wars disponuje blackovým bzučákem, Shallow Grave zase cejchem melodického deathu, dřevitý trash je téměř všudypřítomný. Nepoměrně přesvědčivěji vyznívá tohle běsnění i díky postavě vokalisty Toxina, který sice produkuje absolutně standartní skřehoták, nicméně to je přesně to, co se k tvorbě Witchery hodí. Místy se o člověka pokouší touha spekulovat co by bylo, kdyby si tu lajsl King Diamond (například u excelentní „diamantovky“ None Buried Deeper), ale vzhledem ke značné brutalizaci materiálu zaslouží Toxinův výkon uznalou pochvalu.
Witchery zřejmě nepotěší novátory a fanatické odpůrce epigonů. Jenže když někdo drhne metal s takovým nasazením a instrumentální grácií, nezaslouží si shnilou zeleninu, nýbrž ovace. Ačkoli Symfonie rozhodně nepřichází s „neslyšeným“, je příjemnou vafličkou pro příznivce dobrého metalu. A to jsme všichni, ne?